Je možné žít v domě v lese?

admin
23 ledna, 2019

Mobilní dům. Stačí dvě slova, která probudí rozporuplnost britského přístupu k nejzákladnějším potřebám: kde a jak žít. Na jedné straně jsou to předsudky, ztělesněné ve slovním spojení „trailer trash“, se vší jeho snobskostí a klasicismem, a ve všudypřítomném pronásledování kočovných komunit. Na druhou stranu, představy střední třídy o pastýřských chatách. Ano, Davide Camerone – vyfotografovaný loni v létě s úsměvem na schodech své druhé salaše, ve svém druhém domově – myslím na tebe.

Hluboko v lese v Somersetu stojí mobilní dům o rozloze 30 metrů čtverečních, který má tyto konflikty odhalit. Je opláštěná vlnitým skelným vláknem a ocelí, má sedlovou střechu a dva vysoké štíty a je vyrobena z materiálů ze stavebního odpadu a ze samotného lesa. Navrhl ji architekt Piers Taylor. Pokud Taylora znáte jen z televizního pořadu, který uvádí společně s Caroline Quentinovou, Nejpodivuhodnější domy světa, pravděpodobně ho ve skutečnosti neznáte. Zatímco v pořadu se dvojice často prohrabuje extravagantními a drahými domy, Taylorova každodenní práce a rodinný život jsou spíše o úspornosti, šetrnosti a stavbě budov, které zpochybňují některé zásadní předpoklady o tom, jak žijeme a pracujeme.

Jiný způsob života

„Před šesti lety jsem prožil dobrou krizi středního věku,“ říká jednapadesátiletý Taylor, který kráčí lesem pět kroků před sebou. „A tento trailer je, myslím, konečným výsledkem.“ Pracoval ve firmě Mitchell Taylor Workshop, kterou založil s Robem Mitchellem, dělal zajímavé projekty, vyhrával ceny a tak dále. Vše se zdálo být v pořádku. Pak ale Taylor odjel na dovolenou do Austrálie a, jak říká, „trochu se zamyslel“. Neudělal všechnu práci Reggieho Perrina, ale takříkajíc změnil svou identitu: odešel ze své firmy a založil Invisible Studio, které, jak oznámil, bude dělat věci jinak. „Díky cestě do Austrálie jsem si uvědomil, jak daleko jsem se dostal od toho, kam jsem chtěl.“ Taylor studoval architekturu ve svých dvaceti letech v Austrálii u snad největšího žijícího architekta této země Glenna Murcutta, proslulého svými politicky a ekologicky angažovanými stavbami, které se podle Murcuttových slov „lehce dotýkají země“. A právě to mladého Pierse Taylora popudilo. To je to, co vznítilo Pierse Taylora ve středním věku.

„Architekti tráví spoustu času honbou za firemní kulturou,“ říká s nadsázkou, „pracují za obrazovkami. Už toho mám dost.“ Invisible Studio, jak uvedl Taylor ve svém rezignačním e-mailu, by „nebylo nikomu zavázáno“, spolupracovalo by, „sundávalo by nástroje, když by svítilo slunce“ (architekti rádi pracovali směšnou dobu výměnou za arašídy) a bylo by „provokativní a konfrontační“. Od své krize středního věku Taylor dbá na to, aby vše, co dělá, dělal proto, aby si vyzkoušel nějaký nápad.

Ne všechno je město

Zastaví se. Přijíždíme k jeho provokativnímu a kontroverznímu mobilnímu domu, který stojí hned vedle jeho rodinného domu v zalesněném údolí mezi Bath a dálnicí M4. Je vyroben částečně z nevyzrálého dřeva nařezaného z okolních lesů, které Taylor obhospodařuje ve spolupráci se svými sousedy: pěstujte si vlastní architekturu. Každá podpěra má stejné rozměry 5×2 palce, aby se maximálně využilo dřevo z každého stromu. Zbytky překližek ze stavebních prací byly použity na vnitřní stěny a truhlářské výrobky, včetně dvou schodišť. Izolace byla vyčištěna. Dveře jsou z kontejneru. Stropní světla byla sekundová. Jedná se o hedvábný pytlík vyrobený z prasličího ucha. Celkové náklady (včetně práce): 20 000 liber. Je určen k přepravě po veřejných komunikacích; má odnímatelný „podvozek“ s koly, který se zasune pod ocelový podvozek, když se nepřepravuje.

Taylor využívá výšky a v ložnicích má dvě mezipatra; horní místnost působí dojmem prostornosti. Je efektivně navržen jako lodní kabina, plná úložných otvorů a polic od podlahy až ke stropu. Má koupelnu (se sprchou), kuchyň a sporák na dřevo. Je dobře zpracovaný, na okrajích hrubý, ale krásně detailní. Je tu teplo: kamna na dřevo svítí, izolace udržuje teplo. Je to domov. V současné době je zde ubytována Taylorova 28letá dcera Immy a její partner John. „Měli jsme pochybnosti,“ říká. „Cože, to budu každý večer chodit do postele po schodech? Budeme mít dost místa? Bude tam zima? Budu mít klaustrofobii?“ No, ne, říká. Je to romantické a útulné. Nikdy nepochybuj o svém otci.

Dodává však, že jeho výhodou je také časová posloupnost. Immy vysvětluje, že je zde spojení s okolím, které „v normálním domě nemáte. Trávím více času venku. Sedíme na schodech, sbíráme polena. Když prší, je tu hluk, ale je tu krásně. Je to velmi hippie záležitost, ale je slyšet i padající listí.“ Při silném větru a bouřce se „více bojím o naše auto“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *